POCTA IVU BLÁHOVI

Miloš Pokora

        Ivo Bláha (nar. 14. 3. 1936) vstoupil do povědomí hudební veřejnosti jednak jako skladatel, v jehož dosavadním odkazu se prolínají důmyslně koncipovaná díla komorní a orchestrální a bohatou škálou skladeb věnovaných dětem, jednak jako dlouholetý pedagog Filmové a televizní fakulty AMU (od roku 1999 profesor), kde založil zcela nový studijní obor, jehož posláním je tvůrčí práce se zvukem. Společností českých skladatelů AHUV a Hudební a taneční fakultou AMU připravený jubilejní večer k Bláhovu 80. výročí (Sál Martinů, 21. 6.), uvedený kamarádsky hřejivým průvodním slovem Zdeňka Šestáka a Bláhovým dlouholetým kolegou Václavem Riedlbauchem, nemohl postihnout, čím vším své žáky Bláha jako pedagog obohatil (takový úkol na muzikology čeká), základní rysy skladatelova kompozičního myšlení nám ovšem poznat dopřál.

         Prakticky všemi předvedenými skladbami probleskoval Bláhův smysl pro detailní hudební reflexi inspiračních zdrojů, i sborový cyklus pro ty nejmenší dětské zpěváčky a klavír Až do Tramtárie (předvedl Nejmladší přípravný sbor Rolnička Praha, sbormistryně Hana Virglerová, klavír Jakub Mikeš) byl díky této vlastnosti roztomile rozkošatěle vykontrastovaný. Navzdory dětskou drobotinou trochu rozmazané intonaci zde byla zřetelně znát funkčnost každé deklamační proměny a hlavně skutečnost, že takové muzicírování nejmenší děti s báječně stylizovaným klavírním partem baví. Také obě dětské skladby pro klavír z roku 1954 (Lodička, Dětská polka) vypovídaly o zvláštní vážnosti, s jakou Bláha k těmto dětským miniaturám přistoupil – k první, kouzelně legatově houpavé, kterou mladičký pianista Štěpán Bezděk přednesl s překvapivě zpěvně vystiženým basem, a k té druhé příznačně jemně, dětsky roztančeně.

         Na mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO z roku 1991 oceněný Bláhův 3. smyčcový kvartet, znamenitě nastudovaný Pražákovým kvartetem, už otevřel bránu k poznání Bláhova kompozičního myšlení dokořán. Především tu na sebe upozornil jeho jeden typický rys, který bych si troufl označit za verbální projektování kompozice, přesněji schopnost prostřednictvím jímavých veršů (v tomto případě veršovaná mota Miroslava Floriana) nejen nastínit atmosféru jednotlivých vět, nýbrž stanovit si i určitá omezení, v jejichž intencích by se měla hudba důsledně a současně vynalézavě odvíjet. Od prvních taktů vzrušoval evokativní náboj tohoto kvartetu. Čtyřverší „Zelená kobylko, vznes se a leť, nikdy jsem neměl tu čest s Pegasem, až teď “ bylo v v 1. větě vyjádřeno jemně vycizelovanou strukturou mihotavých smyčcových témbrů a vtipně načasovaných ostinat, z jejichž shluku nenápadně probleskovaly kouzelně mihotavé figurační oscilace, evokující šumění křidélek a skoků – jinými slovy přírodních obrázků, které působily jako zjevení. Totéž Lento 2. věty, kde podle básníka obyčejná zmoklá snítka vyvolává obraz jakési pradávné básně. Melodické kroky violy, sekundu a primu tu byly odvíjeny tak, abychom si je mohli zapamatovat. Už v těchto chvílích jsem si uvědomil Bláhův naprosto osobnostní způsob vyjadřování, nepoplatný žádnému vzoru. Posluchač by spíš v případě takového spojování drobných témbrových pláství čekal jakési zastřešující návraty k původním východiskům, místo toho byl svědkem toho, že i z tak jemného zvukového přediva je možno vykřesat pozvolné gradující spirály nebo přímo expresivním nábojem nabitá pásma stupňovaných figurací, tak jako v Allegrettu 3. části (obraz sněhových vloček, s nimiž se básník objímá a slaví jejich nazemvzetí), kde se tónové krůčky, zasazené do měkoučkého zvukového pozadí, ozvláštněného narativní linkou cella, dovedly nakonec vzepnout do polohy, v níž jsem rozpoznal nejen náznak fugata, ale i probleskující obrys vznešeného chorálu. Presto 4. věty bylo oproti předcházející hudbě kontrastně zatěžkané, což umocnilo kompoziční ucelenost kvartetu. Bláha tu mistrovsky využívá osobitě transformovaných polyfonních postupů, ale zase – opět cítíme okouzlující evokativní náboj autorova sdělení, opět se tato hudba s vycizelovanou přesvědčivostí důsledně pohybuje v intencích předem stanoveného omezení daného Florianovými verši. Shrnuto – inspirativní počin, ne náhodou jsem si vybavil podobně témbrově mistrovské Trio pro housle, violoncello a klavír, které před časem zaznělo na Dnech soudobé hudby.

          V premiéře uvedená kompozice s názvem Satyrovy kruhy pro sólový klarinet prozrazovala inspiraci technickou vyspělostí současných klarinetistů. Prolínání rozverně živelného projevu s jakýmsi démonickým vábením, to vše bylo neustále obklopeno rozkošně rozverným sledem atonálně rozhozených skoků, přičemž vyústění do jásavě vzestupného fortissima celou kreaci mistrovsky zastřešovalo, zvláště když se jí ujal takový mistr klarinetu, jakým je Jan Mach.

           Vzpomenutou metodu stanovit si určitá omezení, i když tentokrát bez verbálního projektování, zvolil Bláha i při komponování loni vzniklé Fantasie pro klavír (jako vždy precizně nastudoval Daniel Wiesner), zamýšlené jako příběh odvíjený podle spíš intuitivně cítěného řádu. Pravda, možná právě v důsledku této intuice (ta nemusí být neomylná) jsem pocítil někde ve dvou třetinách této skladby náznak redundantnosti některých partií. Výsledný dojem z této hudby, nápadně inklinující k probarveným dozvukům hlubokých klavírních tónů umocněných dlouhými pedalizovanými prodlevami basů, k přísně metricky odvíjenému zvonivému unisonu, motorickému opakování figur a hlavně neustálému posouvání témbrových pláství orámovaných rytmem, působil přirozeně a poutavě.

           Na závěr uvedenou Passacaglii na téma J. S. Bacha pro violoncello a smyčcový orchestr z roku 2009, která svým variačním řetězením vyznívá jako konfrontace mezi svobodným, ale také chaotickým duchovním klimatem dneška a imperativem řádu barokního hudebního génia (zazněla v precizním nastudování Michala Kaňky a souboru Praga camerata řízeného Pavlem Hůlou), symbolizovala na tomto večeru jedinečnou ukázku autorovy tvůrčí syntézy. Šlo o permanentně uhrančivý tlak plynoucí z typické bachovské passacaglie, čeřený výlety do současné kompoziční poetiky (uvolněnější prostor pro zacházení s dialogickou hrou a témbrem) a sugestivně opakovanými návraty k základnímu východisku s důrazem až k nějakému zhmotnělému tematickému tutti. To vše procházelo nejen vzrušujícím spádem, nýbrž i magickým sklouznutím do nirvány, rozplynutím, po němž se další variace ozve s větší naléhavostí. Takovou jubilantovu hudbu, a nejenom tu, bychom měli slýchat častěji. (Hudební rozhledy 08/2016)

________________________________________________________________________________________________________________