Komentáře ke skladbám

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Smyčcový kvartet č. 1

   ...Nejpozoruhodnější dílo večera byl Smyčcový kvartet Ivo Bláhy. Autor dovede posluchače opravdu vzrušit, strhnout ho do středu dramatického proudu.... (O koncertě katedry skladby HAMU 7.4.1959, IN: Večerní Praha č. 82, roč.5, 8.4.1959, zn. fx)

* * *

  ...Smyčcovým kvartetem Ivo Bláhy jsme přešli do nejmladší přítomnosti. Nedávný absolvent pražské AMU, kde studoval nejprve u Jaroslava Řídkého a po jeho smrti u Vladimíra Sommera, je talent citlivý, snivý a vznícený. Nespokojuje se obvyklým zvukem, hledá nové možnosti, jež by vyjádřily nálady přízračné, úzkostné a tajemné: jeho hlavní sféra je ovšem měkce citová a připomíná komorního Honeggera z mladší doby. V dramatických partiích kvartetu se ozve sugestivní vliv Sommerův. Je pochopitelné, že u mladého skladatele nacházíme stopy jiných autorů: Ivo Bláha se orientuje na vzorech, protože je mlád. Ale jeho Smyčcový kvartet prozrazuje přesto samostatnou notu, která je působivá a dovoluje doufat v budoucnost. (O Hudební středě v Klubu SČS 16.12.1959 - Václav Holzknecht. IN: Hud. rozhledy roč. XIII /2 1960)

* * *

  ...Závěr pořadu patřil Smyčcovému kvartetu Ivo Bláhy – v podání Kvarteta Čs. rozhlasu v Plzni. Uvedení a přijetí tohoto díla u plzeňského publika lze nazvat skutečným úspěchem, který je o to radostnější, že jej získalo dílo náročné pro hráče i posluchače, dílo progresívní, výrazově a citově bohaté. Výkon Smyčcového kvarteta Čs. rozhlasu v Plzni (Jan Sedláček, Josef Jiras, Karel Špelina a Oldřich Jedlička) byl pozoruhodný. (O koncertu Plzeňské odbočky SČS, IN: Hud. rozhledy XVI/5 1963, zn. jd)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Samota – sonáta o třech větách pro sólové housle

     "Vždy mě uchvacuje hra hudebníka, který se ocitá na pódiu úplně sám. Není tu nikdo, kdo by ho podpořil, zato však má úplnou volnost jak projevit vlastní individualitu a realizovat svoji osobitou představu o daném díle. To je hlavní důvod, proč jsem pro svoji sólovou sonátu zvolil právě název Samota." (Autor k premiéře 18.4.1965) 

* * *

     Ivo Bláha, dnes aspirant AMU, studoval u prof. J. Řídkého a Vl. Sommera. Okruh komorní hudby ho k sobě připoutal hned v počátcích jeho skladatelského startu. Už jeho Jarní hry pro dechový kvintet ukázaly smysl pro jemnou komorní paletu a citlivý postoj ke zvuku i technice nástrojů. V sólové sonátě pro housle Samota (vznikla 1965) vyrovnává se s individualitou nástroje a hledá cestu důvěrné sdílnosti jedince k jedinci přes specifickou a mnohostrannou řeč houslí. (Z programu Hudební středy SČS 4.5.1966 - Klub Na příkopě - zn. A. H.)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Hudba pro pět dechových nástrojů

     Prof. J. Řídký, Vl. Sommer a E. Hlobil, jeho učitelé v skladbě, bohatě přispěli k vývoji jeho talentu, který se trvale a soustavně rozvíjí i v střízlivém příklonu k novým proudům v soudobé hudbě. Zatím komorní okruh je osou, kolem níž probíhají jeho tvůrčí výboje. Ke komorní hudbě přilnul "pro její schopnost jemných výrazových nuancí a citově hlubokého sdělení". Všechna dosavadní díla, mezi nimi Jarní hry pro dechový kvintet i sólová sonáta pro housle Samota z r. 1965, postupují cestou sdílného tlumočení citových prožitků. Hudba pro pět dechových nástrojů zdá se, že je vstupem na odlišnou cestu. Vyhledává nové tektonické vazby a v 5 částech, z nichž tři traktuje jako ritornel, ustupuje citová spontánnost do pozadí před intelektuálním přístupem k využití zvukových i technických možností nástrojů. (Z programu komorního koncertu novinek SČS v Klubu školství a kultury Na příkopě 19.10.1966)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Smyčcový kvartet č. 2

     Autor sdělil několik svých kompozičních záměrů: 1. věta (Mollemente) se udržuje převážně v emotivní poloze, 2. věta (Duro) má ráz věcnější, neosobnější. V průběhu díla se věty odpoutávají od svého základního charakteru a oba jejich závěry vyznívají paralelně. Architektura je založena na řazení ostře ohraničených ploch, které tvoří velké, protisměrné oblouky. (Program koncertu HAMU 23.10.1968, Karel Mlejnek - Čs. rozhlas)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Tři toccatové studie pro klavír

     Absolvent pražské AMU Ivo Bláha (1936) získal kompoziční průpravu a podněty ve třídě J. Řídkého a Vl. Sommera. Dokončuje nyní aspiranturu pod vedením E. Hlobila. Bláha patří k těm skromným a poctivým umělcům, v jejichž rozvoji nenacházíme překvapivé zvraty ani nápadné odchylky od cílevědomé snahy dobrat se osobitého projevu. Dnešní Tři toccatové studie  jsou první kompozicí pro sólový klavír, v níž se autor soustřeďuje na výrazové kvality a těží z bicího charakteru nástroje. Jim předcházely skladby pro smyčce (např. dva smyčcové kvartety, sonáta pro housle sólo Samota, Koncert pro housle a orchestr) a skladby pro dechové a bicí nástroje. (Z programu Hudební středy SČS v Klubu skladatelů v Besední 3.12.1969 - zn. K.Š.)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Dvě invence pro sólovou flétnu

     Hudba se snaží maximálně využít bohaté škály specifických výrazových prostředků flétny, jemných nuancí, které se často při souhře s jinými nástroji ztrácejí. Po formální stránce je první invence založena na legátovém principu, s výrazem místy prostým až naivním, místy bizarně tajuplným. Druhá invence je vzrušenější a kontrastně stylizovaná, artikulace je důsledně nelegátová. Přesto, že se ve skladbě uplatňují různé, i méně obvyklé virtuózní techniky (zvláštní způsoby nasazení, šepotavý tón apod.), nezamýšlel ji autor jako virtuózní, efektní kreaci. Technická stránka má při vší náročnosti pouze prohlubovat účinnost uměleckého sdělení. (Z programové brožury k premiéře 11.3.1975)

________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: TA LÁSKA - hudba k básni Jacquese Préverta pro recitátora, flétnu, hoboj, klarinet a zvukový pás

     "Prévertova báseň Cet Amour není idylická romance, ale spíše dramatická modlitba k Lásce. Silný imaginativní náboj je tu koncentrován do nejmenších rozměrů - až do jednotlivých veršů či dokonce jednotlivých slov, které působí samy jako básnické obrazy. Taková forma básně umožnila skladateli pracovat s textem členěným na fragmenty, aniž by byla narušena logika celku. Autor nezamýšlel melodramaticky báseň ilustrovat, ale vytvořit prokomponovaný celek, kde mluvené slovo je těsně zapojeno do hudební souvislosti, je podobně jako hudební part členěno a rytmizováno, je mu předepisován pohyb a výraz - s cílem umožnit posluchači nově báseň prožít.

Recitace a hudební nástroje mají svým zvukem působit reálně. Nesou emotivní obsah, promlouvají o lidských citech. Naproti tomu magnetofonový pás vytváří ve skladbě obecnější rovinu, jakýsi věčný, vše obklopující kosmos, kam se promítají a kde mizejí odlesky lidských představ a tužeb. Zvuk z magnetofonového pásu nemá tedy působit odlidštěně. Proto jsou zvukovým materiálem pásu nikoli syntetické zvuky, ale výhradně tóny hudebních nástrojů, zvukově transformované - ozvláštněné." (Autor k premiéře 4. 5. 1977)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Sonata per violoncello e piano

     "Sonáta pro violoncello a klavír patří k mým nejintimnějším a nejzvláštnějším skladbám. Vznikala v období citového zjitření ze ztráty otce a byla komponována s nástrojem, který mi po otci zůstal – s violoncellem. Skladba je jednovětá, party obou nástrojů se vyvíjejí protisměrně. V začátku dominuje ostinátním motivem klavír. Violoncello se dlouho neodvažuje vyslovit svým typickým zpěvným tónem. Celou polovinu skladby hraje bez smyčce, pizzicato. Vývoj partu směřuje k momentu, kdy – skoro jako objev – přejímá úvodní motiv a v nostalgické poloze jím skladbu končí, zatímco klavír . Sonáta vznikla na popud cellisty Václava Jírovce. Pro interprety skladba představuje úkol s vysokými nároky nejen na nástrojovou techniku (zejména cellový hlas), ale i na stránku výrazovou a na umění precizního vypracování detailu." (Autor, 22.6.1978)

Více o skladbě viz kap. "O interpretech".

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Paprsky pro klavír /Rays for piano

     "Název Paprsky nemá nic společného se zvukovou ilustrací. Týká se spíše vnitřní charakteristiky skladby – ideálu světlého výrazu, jasné linie, jednoduchosti a přímočarého myšlení. Při kompozici mi stále vystupovala představa jakési koncentrované síly či neměnné zákonitosti, jíž se všechny elementy podřizují. Je patrný účinek této síly, samotný zdroj však zůstává v nedohlednu." (Autor k premiéře 27. 2. 1978)

* * * 

    Ivo Bláha dokumentoval na tomto večeru dalším dílem svou soustředěnou snahu o slohově sevřený a hutný hudební výraz, který se vymyká vnějším výrazovým gestům a odvozenostem z osvědčených vzorů. Skoro patnáctiminutová skladba "Paprsky" je jeho novým úspěchem v tomto tvůrčím úsilí. Velmi výrazně a plasticky se v ní projevuje filozofický podtext, který skladatel naznačil ve svém výkladu k dílu (představa koncentrované síly či neměnné zákonitosti, jíž se všechny elementy podřizují; je patrný její účinek, samotný zdroj však zůstává v nedohlednu) a také záměr světlého výrazu, jasné linie, jednoduchosti a přímočarého myšlení tu soustředěně naplnil v přehledné, i když bohatě diferencovaným hudebním děním zaplněné stavbě. Je to skladba poetická i nástrojově vděčná; má všechny předpoklady zakotvit v repertoáru klavíristů a šířeji se prosadit. (HR č.6 - 1978)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Housle – věta pro sólové housle

     "Stále mne přitahuje sólový nástroj, který ve svém osamocení na pódiu podstupuje vzrušující zápas, aby přesvědčilo své svébytnosti, aby posluchače dokázal zaujmout, třebaže disponuje krajně zúženými zvukovými prostředky. Nelehký úkol pro interpreta i autora." Jednovětá skladba je koncipována jako dvoudílná. Ve výrazově pestrém rejstříku dominuje bachovsky důstojný charakter  - podle slov autora snad bezděčná připomínka průkopníka žánru skladby pro sólové housle. Vývoj směřuje k výrazovému vylehčení. (Z programové brožury TNT k premiéře 17. 3. 1980)

* * *

  ...Ve své "větě pro sólový nástroj" nazvané příznačně Housle, vytvořil podle slov kritiky ... "velice vděčnou koncertní skladbu, která vyčerpává rozmanité technické i výrazové možnosti nástroje a přitom je opřena o zajímavý motivický materiál i přehledné formové rozčlenění. Je zde dostatek koncertantního efektu - brilantní technické partie se účinně střídají s plochami širokodeché kantabilní dikce a přitom si celek zachovává jednotící myšlenkový nadhled i vysokou kvalitu uměleckého sdělení - a snaha o co nejúplnější představení nástroje v jeho dnešních vyjadřovacích možnostech." (Hudební rozhledy 5/1980) 

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Hymnus pro varhany

      "Moje hudební řeč tíhne většinou spíše k intimním polohám a nerada se vzdává jemnějšího výrazového propracování detailů. Neosobní zvuk varhanního stroje mne zatím příliš nepřitahoval. Varhanní projev je značně specifický: nástroj poskytuje jen velmi omezenou možnost jemného odstínění jednotlivých tónů, zato však nedostižná je jeho schopnost monumentálního výrazu. Varhany jako by byly přímo předurčeny k hudebnímu filozofování, k obecnějšímu nadhledu, v němž nad význam detailů vystupuje smysl celku. V tomto duchu se nese i hudební náplň mé kompozice. Hymnus je jednovětá skladba s přímočarou formovou výstavbou založenou na sledu kontrastních ploch. Převažuje v ní velebný až slavnostní charakter. Hudební oslava tu sice není konkrétně adresována, ale měl-li by být Hymnus něčemu připsán, pak bych ho nejspíš věnoval tomu, co je v člověku dobrého, co si zaslouží hlubokou úctu – charakterovým hodnotám, které, jak věřím, jsou nadějí i budoucností lidstva." (Z programové brožury TNT k premiéře 20.3.1981)

* * *

  ...Hymnus pro varhany Ivo Bláha měl premiéru na letošním Týdnu nové tvorby. Jde o jednovětou skladbu s přímočarou formovou výstavbou, v jejímž výrazu převažuje slavnostní tón. Autor ji zasvětil "všemu dobrému a kladnému v charakterovém profilu člověka". (Z programu koncertu G. Riedlbauchové 7.7.1981,  Kostel sv. Tomáše, Praha - Jaromír Havlík)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Sonata transparenta  pro flétnu a klavír

     ... Ivo Bláha rád píše pro děti a mládež, je autorem dětských sborových cyklů a celé řady instrumentálních skladeb instruktivního zaměření... V nich nachází své vyjádření autorův smysl pro čistý, oproštěný tvar s přesnou formulací. Z těchto intencí vychází I.B. i při kompozici skladby, která nepatří do instruktivního oddílu jeho tvorby, řídí se však rovněž zásadami jednoduchosti a výrazové cudnosti. Je to Sonata transparenta  pro flétnu a klavír (1981), k níž autor poznamenává: "Jak už sám název napovídá, je to hudba v zásadě průzračná, křehká, bez vnějškového dramatismu. Obdobně jako u cyklu písní Moravské kolébavky... a hlavně u III. smyčcového kvartetu ... vychází výrazová poloha flétnové sonáty z pocitu ´vidět za malými věcmi věci velké´. Hudební řeč skladby se opírá o výrazivo odzbrojující prostoty. Za tímto někdy až úsměvně naivním světem však lze tušit hlubší závažné souvislosti. Asi desetiminutová skladba vyznívá do ztracena jakoby s pootevřeným koncem." (Z programu k premiéře 9. 11. 1983 v Komor. sále Paláce kultury Praha – Karel Mlejnek)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha - Moravské kolébavky - hudební obrázky na lidové písně pro soprán, flétnu a klavír

     "V cyklu Moravské kolébavky zpracoval autor netradičním způsobem tři písně z našeho národního pokladu – folklorní sbírky Františka Sušila: 1. Holi beli, 2. Huli beli, 3. Hulaj nynaj. Písním je ponechán nejen původní text, ale i nápěv, jsou však kolážovitě zasazeny do novodobého zvukového okolí. Jako bychom se dnes ohlédli přes dlouhé věky zpět a zažívali, jak se tato poezie kdesi ve venkovské světničce spontánně, z ryzího citu, rodí." (Autor k premiéře 29. 9. 1983)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: 3. smyčcový kvartet

     ...Bláha usiluje o detailní záznam svých představ v partituře. Ač je obeznámen s nejnovějšími kompozičními prostředky, žádný z nich nechápe dogmaticky. Imponuje mu pevný řád a stavebná logika jeho děl... Dnes uváděnému Smyčcovému kvartetu č. 3 předcházely kvartety z let 1957 a 1966. Dejme slovo autorovi: "Smyčcový kvartet č. 3 vznikl v zimě na přelomu r. 1982/83. K tvůrčí pohodě při komponování přispěly inspirativní verše M. Floriana, které bez okázalosti, někdy s jemným humorem i sebeironií vystihují důvěrně známé pocity. Některými z veršů jsem předznamenal jednotlivé věty kvartetu."

I. Moderato - motto: Zelená kobylko, vznes se a leť, nikdy jsem neměl tu čest s Pegasem, až teď. 

II. Lento - motto: Nesu Ti trochu zmoklou snítku. Pradávnou báseň ... Jednou na ni budeme oba vyvoláni.

III. Allegretto - motto: Sněhové vločky ke mně letí, odnepaměti všechny znám, tiše se s nimi objímám a slavím jejich nazemvzetí.

IV. Presto - motto: Lopotil jsem se s básní celý den, nakonec jsem ji hodil do kamen. A oheň, tichý recitátor, mé verše bezradné a zmořené pohostil z posvátného pramene a na okamžik zdvihl jejich prapor! (Z programu k premiéře 4.12.1985)

* * *

     Letošní jubilant Ivo Bláha - narozen v Litomyšli 14. března 1936 - se dnes svými třemi skladbami představuje jako autor pozoruhodného vývojového procesu - kvalitativní posuny jeho hudebního myšlení jsou v sledu uváděných kompozic dobře patrné. Svou profesionální skladatelskou dráhu nastoupil studiemi na pražské Akademii múzických umění u prof. Řídkého a Vladimíra Sommera, později byl aspirantem u prof. Hlobila a zabýval se rovněž problematikou elektronické a konkrétní hudby u Miloslava Kabeláče a Eduarda Herzoga. Ze všech těchto zdrojů vytěžil maximum. Současně využíval podnětů z hudební praxe: nějaký čas působil jako orchestrální hráč a byl v přímém kontaktu s živým zvukem. Navíc: s důkladností jen zřídka viděnou se autor snaží pronikat k podstatě nástrojů, pro něž píše, tím, že si osvojuje jejich hráčskou techniku. Jinak řečeno, bezpečně se cítí v těch sférách instrumentální hudby, které si může sám vyzkoušet. Nacházíme-li v seznamu jeho děl také dost skladeb instruktivních  a sborů pro děti, není to proto, že si chce odpočinout od závažnější tvůrčí problematiky, nýbrž především proto, že si chce vytříbit svůj projev na zdánlivě jednoduchých, ale ve skutečnosti velmi složitých kompozičních problémech.         

Rejstřík skladeb Ivo Bláhy, vykazující především díla komorní, není příliš obsažný - a není to negativní zjištění, nýbrž spíš konstatování kladu, sloužícího autorovi ke cti. Ivo Bláha vědomě omezuje rozsah své kompoziční práce, ale nečiní tak z pohodlnosti. Naopak, dá se říci, že každou svou skladbou intenzívně žije, piluje její detaily, znovu si ověřuje účinnost každého tónu, promýšlí podobu celku - krátce řečeno koncipuje své skladby až s úzkostlivou pečlivostí. Výsledkem je dílo, v němž není zbytečné noty, a jež je z autorského hlediska definitivní. Je to druh umělecké akribie, s níž se nesetkáváme často, a je proto vzácná. Metoda kompoziční práce Ivo Bláhy se odráží ve stylovém zaměření. Začáteční, přípravné stádium je ještě poznamenáno - z pochopitelných důvodů - nejrůznějšími podněty zvenčí. V Jarních hrách (1962) stojí za povšimnutí precizní tematická práce v detailech, jež je velmi vynalézavá a přesně stylizovaná (je to autorova druhá práce pro dechové kvinteto po skladbě z roku 1956). V souladu s názvem bychom v ní mohli vystopovat i jisté folkloristické ozvěny, či názvuk na janáčkovskou melodiku v poslední části.

Tři toccatové studie pro klavír (1967) nás přenášejí do zcela jiného hudebního světa. Je patrné, že autor důkladně studoval zvukové a formální přínosy Nové hudby, avšak nesleduje jejich postupy, hledá vlastní způsob projevu. Na první poslech se může zdát, že tyto cizelérsky vypracované skladby jsou pojaty konstrukčně, na základě racionalistické úvahy. Není tomu tak. Principy seriální kompozice zůstávají autorovi cizí, všechny vztahy řeší skladatel rozvojem invence a snahou o logický průběh formy. Toccaty vycházejí z povahy nástroje, klavíru je přisouzena do určité míry úloha bicího nástroje, už tím, že každý tón je zcela konkrétní, má svou váhu a estetickou účinnost. Studijním posláním se toccaty odlišují od filozoficky hlouběji pojaté klavírní skladby Paprsky z roku 1976.

Úsilím o zachycení poetické výpovědi vyššího řádu je charakterizován Smyčcový kvartet č. 3  (1982 - 3), který není jen brilantním zvukovým obrazem, nýbrž současně i filozofickou - poetickou hodnotou. (Podobně je tomu v hudbě k básni Jacquese Préverta Ta láska a vyposloucháme to také ze spodních strun Sonáty pro violoncello a klavír, z Houslí - věty pro sólový nástroj aj.) U smyčcového kvartetu č. 3 je poetická představa zkonkrétněna verši Miroslava Floriana, jejichž podstatu se snažil autor ne ilustrovat a popisovat, nýbrž vystihnout jejich básnické poselství, jejich poetickou atmosféru. Pokud jde o užité prostředky, pokračuje autor tam, kde přestal v II. kvartetu (1966): vytváří subtilní zvukové plochy pomocí nejrůznějších technik hry na smyčcový nástroj, používá mikrointervalů (nikoliv ovšem ve smyslu hábovského systému), široké škály barevných odstínů, jemně odvažované dynamiky, značně diferencované rytmické složky. Jednotlivým větám předesílá autor mota z Florianových básní. 

(Z programu autorského večera SČS z díla Ivo Bláhy a jubilujících autorů, 9.12.1986, Martinický palác Praha - Karel Mlejnek. Účinkovalo Dechové kvinteto Národního divadla: Libor Mikule - flétna, Jesef Vacek - hoboj, Miloš Bydžovský - klarinet, Zdeněk Uher - lesní roh, Jindřich Svárovský - fagot, Jan Simon - klavír, Stamicovo kvarteto: Bohuslav Matoušek, Josef Kekula - housle, Jan Pěruška - viola, Vladimír Leixner - violoncello.) 

*  *  *

     Na mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO z roku 1991 oceněný Bláhův 3. smyčcový kvartet, znamenitě nastudovaný Pražákovým kvartetem, už otevřel bránu k poznání Bláhova kompozičního myšlení dokořán. Především tu na sebe upozornil jeho jeden typický rys, který bych si troufl označit za verbální projektování kompozice, přesněji schopnost prostřednictvím jímavých veršů (v tomto případě veršovaná mota Miroslava Floriana) nejen nastínit atmosféru jednotlivých vět, nýbrž stanovit si i určitá omezení, v jejichž intencích by se měla hudba důsledně a současně vynalézavě odvíjet. Od prvních taktů vzrušoval evokativní náboj tohoto kvartetu. Čtyřverší „Zelená kobylko, vznes se a leť, nikdy jsem neměl tu čest s Pegasem, až teď “ bylo v v 1. větě vyjádřeno jemně vycizelovanou strukturou mihotavých smyčcových témbrů a vtipně načasovaných ostinat, z jejichž shluku nenápadně probleskovaly kouzelně mihotavé figurační oscilace, evokující šumění křidélek a skoků – jinými slovy přírodních obrázků, které působily jako zjevení. Totéž Lento 2. věty, kde podle básníka obyčejná zmoklá snítka vyvolává obraz jakési pradávné básně. Melodické kroky violy, sekundu a primu tu byly odvíjeny tak, abychom si je mohli zapamatovat. Už v těchto chvílích jsem si uvědomil Bláhův naprosto osobnostní způsob vyjadřování, nepoplatný žádnému vzoru. Posluchač by spíš v případě takového spojování drobných témbrových pláství čekal jakési zastřešující návraty k původním východiskům, místo toho byl svědkem toho, že i z tak jemného zvukového přediva je možno vykřesat pozvolné gradující spirály nebo přímo expresivním nábojem nabitá pásma stupňovaných figurací, tak jako v Allegrettu 3. části (obraz sněhových vloček, s nimiž se básník objímá a slaví jejich nazemvzetí), kde se tónové krůčky, zasazené do měkoučkého zvukového pozadí, ozvláštněného narativní linkou cella, dovedly nakonec vzepnout do polohy, v níž jsem rozpoznal nejen náznak fugata, ale i probleskující obrys vznešeného chorálu. Presto 4. věty bylo oproti předcházející hudbě kontrastně zatěžkané, což umocnilo kompoziční ucelenost kvartetu. Bláha tu mistrovsky využívá osobitě transformovaných polyfonních postupů, ale zase – opět cítíme okouzlující evokativní náboj autorova sdělení, opět se tato hudba s vycizelovanou přesvědčivostí důsledně pohybuje v intencích předem stanoveného omezení daného Florianovými verši. Shrnuto – inspirativní počin, ne náhodou jsem si vybavil podobně témbrově mistrovské Trio pro housle, violoncello a klavír, které před časem zaznělo na Dnech soudobé hudby.

(Miloš Pokora  - Hudební rozhledy 08/2016 )

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: ZOOLEKCE aneb Hodiny živočichopisu – 11 miniatur pro kytaru

     "Jedná se o cyklus samostatných drobných hudebních obrázků, něco jako "charakteristické skladby", které se kdysi těšívaly značné oblibě u autorů i publika. Tvůrčím cílem u Zoolekcí samozřejmě nebylo pouhé zvukové napodobování přírody, ale dosažení svébytného tvaru hudby, v níž se navíc, pro potěchu obecenstva, náznakově charakterizují určité typy rozličného živočišstva. Úkol hodný pestré orchestrální partitury pojal autor komorně. Svěřil ho jedinému instrumentu – kytaře a spoléhal na netradiční zvukovou a výrazovou vynalézavost s přesvědčením, že vyjadřovací možnosti tohoto nástroje zdaleka nekončí běžným klasickým, španělským ani rockovým stylem.

Autorova představa o skladbě je téměř scénická, realizovatelná též v audiovizuální formě: Starodávné pokojové hodiny odbíjejí pět, je čas pro večerní zálibu - při svitu svíčky listovat památeční ilustrovanou knihou o fauně. Živočišný svět v představách ožívá, proměňuje se v hudbu, co kapitola, to zvláštní hudební obraz. Žel, noc je krátká a s kuropěním domácí lekce zoologie končí." (Autor k premiéře 14. 3. 1986 v Městské knihovně Praha)

* * *

     Relativně nejvýše bych ovšem hodnotil pětidílný cyklus charakteristických obrázků pro sólovou kytaru Ivo Bláhy nazvaný Zoolekce aneb Hodiny živočichopisu, který nám ve výběru předvedl Miloslav Klaus. Ejhle, jak skromnými a přitom svébytnými hudebními prostředky se dá připravit poutavá exkurze do různých světů živočišné říše! Jsem přesvědčen, že Bláhova kompoziční poetika tentokrát nejvíce komunikovala s přebohatou fantazií dětí. (O koncertu z tvorby pro děti 22.3.1992 Emauzský klášter Praha, Hudební rozhledy 1992/5 - Miloš Pokora)

________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Klenby pro varhany

     "Pod názvem Klenby jsem měl nejen představu stavebního prvku uzavírajícího stavební prostor, jež dovedou právě varhany tak povznášejícím způsobem naplnit zvukem, ale také představu tektonického oblouku jako obecného principu stavby uměleckého díla. Ten se stal základem tvarování této varhanní kompozice v detailu i celku. Hlavně jsou Klenby symbolem spojení s odkazem minulosti i překlenutí propasti, která může oddělit současnost lidstva od jeho budoucnosti." (Komentář z programové brožury TNT 1988 k premiéře 13.3.1988)

________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Imaginace pro housle a klavír

     "Jedním z nejcennějších darů, jaké dostává člověk do vínku, je obrazotvornost. Ve sféře představ máme každý neomezenou volnost, nic nám nebrání stát se stvořiteli svého vlastního světa, v jakém bychom rádi přebývali. Jednovětá skladba s názvem Imaginace (představy), vzniklá r. 1988, je nejspíš právě takovým snem o něčem, co dokáže sdělit snad jen hudba - o ideálním světě čistých citů. V hudebním výrazu kompozice převažuje poloha jemné, ztajené lyriky, přecházející do vzrušené hravosti, pronikne sem však i náznak osudového mementa pomíjivosti." (Autor 13. 1. 1999)

* * *

     Také Ivo Bláha (1936) naplňuje hodnotným způsobem často svou tvorbou potřeby dětských interpretů a posluchačů i středního hudebního školství - stačí namátkou jmenovat skladbu "Housle" zařazenou například do soutěže v Hradci nad Moravicí, Duetto facile pro houslový soubor, Zoolekce I - II pro sólovou kytaru, dětské sbory "Co je krásy na světě", "Nevídáno", Písničky s věnováním", hudbu s průvodním slovem k výchovným koncertům "O dechovém kvintetu" či Hrátky s drátky chystané k provedení na letošním Týdnu nové tvorby. Imaginace (1988) jsou jednovětou skladbou, která není zamýšlena jako efektní virtuózní číslo, ale jako emotivní výpověď výrazově zakotvená v poloze snové lyriky, do níž zasahují jako znepokojivé memento protichůdné prvky. Určitý romantický ideál, který tu autor přináší, je interpretačně - právě v rovině výrazu - natolik obtížný, že dílu zároveň zaručuje ohlas nejen mezi konzervatoristy, ale i v širší repertoárové rovině. K autorovu profilu je ovšem třeba dodat, že samozřejmě komponuje i běžnou koncertní, komorní, orchestrální a vokální hudbu, že se zabýval též hudbou elektronickou a konkrétní, že je specialistou na zvukovou dramaturgii a filmovou hudbu a je odborným asistentem filmové a televizní fakulty AMU. (Z programu koncertu 16.1.1989, Malý sál Domu umělců - Petr Veber)

* * *

     Ivo Bláha (1936), autor, jemuž je vlastní citlivá práce se zvukem a přesně odvážená dávka výrazu s téměř filigránskou jemností v detailu, nalézá nejvhodnější půdu pro svůj styl v instrumentální, především komorní tvorbě (III. smyčcový kvartet, Sonáta transparenta pro flétnu a klavír, Klenby pro varhany aj.) Jednověté Imaginace pro housle a klavír (1988) jsou - podle autorových slov - "odezvou na skličující pocity z okolní skutečnosti". Je vyjádřením touhy po čistotě a opravdovosti, hledáním pravdy v iluzivním světě vlastních představ. Křehká lyrika a jemný humor díla jsou však místy zastřeny stínem znepokojivého mementa. (Z programu koncertu 13.3.1991, Dny soudobé hudby, Klášter sv. Anežky České, síň J. Mánesa)

* * *

     Komorní večer v Anežském klášteře uvedly Imaginace pro housle a klavír Ivo Bláhy. Teskná imprese zněla z nekonvenční melodické kresby v houslovém partu velice naléhavě. I když stručná, asi osmiminutová kompozice působí na první pohled formově značně uvolněně, z myšlenkového zacílení a ze spojení různých výrazových prostředků vyrůstá kompaktní celek, v němž nakonec nad kontemplativní lyrikou úvodu bezpečně převáží silné a působivé dramatické napětí. Má-li být Bláhova skladba - jak řečeno (v anonymním) textu programu - "odezvou na skličující pocity z okolní skutečnosti", datovanou ještě před rokem 1989, pak se tyto pocity autorovi vyslovit podařilo: méně už však jemný humor, zmíněný rovněž ve výkladovém textu. Výborně hrál Jiří Hurník, jehož houslistické kvality zůstávají - zdá se - pořád ještě nedoceněny. František Malý mu byl partnerem zcela spolehlivým. (O koncertu 13.3.1991, Dny soudobé hudby, Hudební rozhledy 1991/4 - Petar Zapletal)   

________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Sonata introspecta per viola

     Skladba vznikla v létě 1989. Autor jí navazuje na linii svých intimně laděných skladeb pro sólové instrumenty, tvořených se smyslem pro výrazovou specifičnost nástroje: houslová Samota, Housle, flétnové Invence, klavírní Paprsky, kytarové Zoolekce... Dnešního premiérového provedení se ujal Jan Pěruška, jehož vitální muzikantský projev měl autor v představě, tak jak ho poznal krom jiného i v souboru Stamicova kvarteta při špičkovém nastudování svého 3. smyčcového kvartetu. R. 1991 získal tento kvartet přední ocenění na Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO v Paříži. (Z programu k premiéře na koncertě Přítomnosti 1.3.1995 v Galerii Lichtenštejnského paláce Praha.)

________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Quasi sonata per clavicembalo  

      I. Largo serioso - Vstupní věta čtyřdílného celku má působit jako velkolepé otevření dramatické scény. Cembalo zahajuje grandiózním, takřka varhanním zvukem. Postupně se pak hudba projasňuje a odhmotňuje, až se vytratí v nadpozemských výšinách. 

     II. Animato - Tato věta má povahu scénického příběhu se vzrušujícím dějem. Barvitou vyprávěcí linii tu dramaticky vyhrocují kolize kontrastních hudebních charakterů - výrazových protipólů. V průběhu se střetává sarkasmus rychlých staccatových sledů, nostalgie statického klidu, hrozivé tajemno hlubinných temnot i vznosný patos. 

     III. Lento Pomalá věta má připomenout typický hudební projev cembala známý z historie. Jádrem této jednolité věty je prostá jednohlasá melodie. Ta se postupně rozvíjí v polyfonních strukturách s imitačními postupy a typickými dobovými idiomy včetně příznačné ornamentiky. Věta se uzavírá efektem rezonujících strun navozujícím pocit úplného rozplynutí tohoto hudebního obrazu do ticha.

     IV. Allegro non serioso - Paletu vážněji laděných výrazových odstínů skladby doplňuje ve finální větě odlehčenější hudba rychlého tempa. Po zádumčivém středním dílu se tato pasáž znovu navrací a celé dílo optimisticky uzavírá.

 (Autor k premiéře 24.2.1999)

* * *

     "Cembalo je pro mě nástroj dvojí mluvy. Jeho typickým projevem je hudební řeč s archaickým přízvukem, vládne však i bohatým jazykem moderní zvukové výrazovosti. Je mu tak dána vloha spojovat dávnou minulost se současností. A právě o podobné přemostění času, o jakýsi nadhled integrující odlehlé hudební styly i vážné a nevážné obsahové polohy mi v této kompozici šlo. Skladbu jsem věnoval své někdejší učitelce – prof. Zuzaně Růžičkové. Pod jejím pedagogickým dohledem nastudovala dílo studentka HAMU Monika Knoblochová." (Komentář autora v programu koncertu Přítomnosti 24.2.1999 – Galerie Lichtenštejnského paláce v Praze)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Makrokosmos pro klavír

     "Skladba Makrokosmos je koncipována jako celistvá, souvisle se vyvíjející hudební plocha. Vykreslení průzračného zvukového obrazu s jemně odstupňovanými odstíny, je svěřeno klavíru – nástroji pro tuto roli jakoby předurčenému svým křehce čistým projevem a jedinečnými výrazovými schopnostmi. Smyslem této hudby není přesvědčovat hrubou silou, ani předvádět oslnivou techniku. Spíše by měla vábit k emotivnímu prožívání nevratně uplývajícího času, lákat do světa nekonečných prostor a tajemství vesmíru i lidské duše. (Názvem Makrokosmos se vědomě připomíná slavný Bartókův Mikrokosmos, jiné souvislosti tu však nehledejme.)" (Autor 8.11.1999)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Smyčcový kvartet č. 4 – Curriculum vitae

     "Podtitulem skladby Curriculum vitae je myšlen běh lidského života obecně. Autobiografické náznaky jsou jen sporadické, např. ve druhé větě, která je pestrou koláží motivků z objevovaného světa hudby. Nad základem Bachova Preludia tu plyne proud citací Mozarta, Smetany, Čajkovského, Janáčka, ale také jazzového evergreenu i z autorovy vlastní tvorby." (Autor k premiéře 14.11.2001)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Samomluva s marimbou pro marimbu a hlas hráče /Soliloquy with Marimba for marimba & player's voice

     "Marimba je nástroj podmanivého účinu. Zatímco zvuk klavíru připomíná prostředí měšťanských salónů a lesk koncertních síní, ve zvuku marimby působí archetyp, který v nás přetrvává z pradávné minulosti lidstva, z věku primitivních přírodních národů. Hudba tu vznikala živelně, člověk zkoušel rozezvučet přírodní materiál a zvuk dřeva ho jistě inspiroval ke spontánní hudební kreaci. Podobně také provedení skladby Samomluva s marimbou nemá být jen obvyklou koncertní produkcí instrumentalisty. Hudebník se při hře může chovat uvolněně, jako kdyby nebyl před publikem, ale někde o samotě si s potěšením pohrával se svým nástrojem a poddával se jeho magické přitažlivosti. Hudba jako by se právě rodila pod rukama hráče, který ve svém emotivním zaujetí spontánně reaguje i hlasem – jakousi samomluvou. Skladba je psána pro pětioktávový nástroj." (Autor k premiéře 10.3.2002)

* * *

O audiovizuálním snímku "SAMOMLUVA S MARIMBOU"

     Dílo nechce být velkolepou podívanou. Je to naopak intimní pohled na hudebníka, který si o samotě s potěšením pohrává se svým nástrojem – marimbou - a poddává se její magické přitažlivosti. Hudba jako by se právě rodila pod rukama hráče, který ve svém emotivním zaujetí spontánně reaguje i hlasem, v jakési samomluvě.

     Audiovizuální ztvárnění hudební skladby se řídilo jasným záměrem: Vizuální komponentu koncipovat v těsné jednotě s akcí, při níž hudba vzniká, nikoli však popisným způsobem, který by odváděl pozornost diváka od soustředěného prožívání hudby. Dbát na výtvarnou poetiku obrazu, jeho emotivní účin. Hledat vhodnou polohu na pomezí reality a abstrakce, kde by estetická působivost obrazu napomohla jeho integraci s nereálným obsahem hudby v  jednotu vyššího uměleckého řádu.

* * *

Synopse hudebního filmu SAMOMLUVA S MARIMBOU

     Hudba je běžnou součástí našeho života především v podobě masové zábavy produkované veřejně, na koncertních pódiích, divadelních jevištích apod. Existuje ovšem i jiný typ hudební aktivity: Intimní hra s tóny, vzrušující proces spontánního zrodu hudby intenzivně prožívaný pouze samotným jejím tvůrcem. Film Samomluva s marimbou nechce být okázalou podívanou, naopak. Dává nahlédnout do soukromí hudebníka, který se nepředvádí před publikem, ale o samotě si pohrává se svým nástrojem – marimbou. Poddává se podmanivému účinu jejího zvuku, v němž přetrvává magický archetyp z pradávné minulosti lidstva. Tehdy hudba vznikala živelně. Pračlověk zkoušel rozeznít různé přírodní materiály a zvuk dřeva ho jistě inspiroval ke spontánní hudební kreaci. Podobně i v tomto filmovém snímku jako by se hudba právě rodila pod rukama hráče, který ve svém emotivním zaujetí živelně reaguje i hlasem – jakousi samomluvou.

     Základ filmu tvoří skladba Iva Bláhy „Samomluva s marimbou pro marimbu a hlas hráče“. Ačkoli jde o do detailu propracovanou partituru, výsledek má působit jako improvizace hudebníka pro jeho vlastní potěšení. Optimální formou prezentace takto specifického záměru je filmové dílo. To umožňuje navodit potřebnou intimní atmosféru, dovoluje divákovi dostat se takřka na dotek blízko k atraktivnímu instrumentu a sledovat obdivuhodnou virtuozitu hráče. Audiovizuální ztvárnění hudební skladby se řídilo jasným záměrem: Vizuální komponentu koncipovat v těsné jednotě s akcí, při níž hudba vzniká, nikoli však popisným způsobem, který by odváděl pozornost diváka od soustředěného prožívání hudby. Výtvarná poetika obrazu, jeho emotivní účin a vhodná stylizace na pomezí reality a abstrakce má napomáhat integraci s nereálným obsahem hudby. Ve srovnání se standardním TV záznamem koncertu tu jde o vyšší stupeň umělecké syntézy.

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: "1 plus minus 1" - hudební výstup pro houslistu a flétnistku

     "Základní myšlenka tohoto dílka je již dávného data. Uskutečnění - napsání do not - se však dočkala až v novém letopočtu 2001. Skladba se nese v poloze, které říkám hudba "vážně nevážná", kde seriózní i úsměvné žije v přirozené pospolitosti tak jako v životě, pokud ho ovšem umíme takto vnímat. Aktéry hudebního výstupu jsou houslista a flétnistka, tedy On a Ona, reprezentující mužský a ženský prvek ve vývoji vzájemného vztahu. A jak už tomu v takovém vztahu bývá, je to příběh o sbližování a rozcházení, naději a zklamání, souladu i svárech. A nad tím nevyslovená otázka: Ano či raději ne? Plus nebo minus?" (Autor k premiéře 8.11.2002)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Hádes – antický obraz pro kontrafagot a klavír

     "Mytická podzemní říše odkud není návratu, kde v temnotách na věky bloudí stíny kdysi živých. Truchlivé podsvětí, jehož bránu střeží trojhlavý pes Kerberos a kde neúprosně vládne bůh Hádes. Jeho zasmušilou tvář rozjasní jen pohled na spanilou Persefonu, již kdysi unesl z pozemských luhů. Pouze jednou v roce ji propouští zpátky na zem, a tehdy se pod jejím zářícím úsměvem celá příroda v okamžení probouzí a rozkvétá. To je inspirační vize skladby." (Autor k premiéře 18.3.2003)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Satyrovy kruhy pro sólový klarinet

     "Krátká jednovětá virtuózní skladba inspirovaná obdivuhodnými interpretačními výkony mladých českých klarinetistů. Charakter skladby vychází ze dvou protichůdných poloh výrazové škály tohoto nástroje. Rozverný, nezkrotně živelný projev tu kontrastuje s démonickým vábením, pokušitelsky lákajícím do temných osidel." (Autor k premiéře 9.11.2004)

________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Čtverylka - taneční fantazie pro čtveřici viol

     "Hlavním podnětem ke vzniku skladby bylo autorovo zaujetí zvláštním zvukovým kouzlem viol se sametově měkkým, zastřeným témbrem, jakoby připomínajícím archaický původ těchto instrumentů. Jejich specifický projev vynikne zvláště při čisté barvě nelomené kombinacemi s odlišnými nástroji. K fantaskně tanečnímu rázu skladby přispívá zemitá rytmičnost hudby a pestrost výrazových poloh snově oscilujících mezi scénami hravé pohody, vzrušeného pohybu i napjatého klidu. Charakteru čtverylky odpovídá také princip postavení čtveřice hlasů jako dvou tanečních párů proti sobě." (Autor k premiéře 2. 11. 2005)

________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: ZOOLEKCE aneb Hodiny živočichopisu - 11 miniatur pro cembalo

     "Cyklus jedenácti miniatur pro cembalo Zoolekce aneb Hodiny živočichopisu (2005) upravil autor z původní verze své skladby pro sólovou kytaru. Pro koncertní provedení lze doporučit výběr z cyklu. Uvedenou registraci je možné pozměnit. Autorova idea díla: Pokojové hodiny právě odbíjejí pět, je čas pro večerní zálibu: při svitu svíčky listovat památeční ilustrovanou knihou o fauně. Svět zvířat v představách ožívá, proměňuje se v hudbu, co kapitola, to hudební obraz. Žel noc je krátká a s kuropěním domácí lekce zoologie končí." (Autor k premiéře 18. 5. 2006)

________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Alter ego per violino e viola

     "Jistou inspirací k vytvoření dua pro housle a violu byl obecný princip dvojjedinosti. Alter ego – ono druhé já – je ve skladbě stínem i zrcadlem, partnerem i soupeřem. Obě figury se v průběhu střídavě ztotožňují, rozcházejí a zase scházejí, avšak stále zůstávají jakoby jedním tělem." (Autor k premiéře 29.3.2007)

________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Trio č. 1 pro housle, violoncello a klavír

     "Jednovětá kompozice je psána pro klasické obsazení klavírního tria a záměrně se opírá o některé tradiční skladebné prvky. Z hudebního obsahu je zřejmé, že autorovi se příčí snahy o depresivní zpodobování negativních stránek dnešní doby, právě tak jako falešné hlásání optimismu. Jde mu o výstižnou formu vyjádření vlastního světa pocitů, kde se střídají polohy lehce tajuplné, křehce lyrické, expresivně energické a místy i jemně úsměvné." (Autor k premiéře 1.4.2008)

________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Re- pro tři kytary

     "Předpona re- u cizích slov se pojí s významy „opětování, návrat, opak, odpor, nové utváření, vznik nového na základě starého…. To vše je blízké mým tvůrčím představám. Stále mě uchvacuje dokonalost, invenční bohatství a emotivní náboj geniálních děl hudební historie. Dnes je mnozí bez ostychu kopírují či na nich komerčními aranžemi parazitují, jiní zas vše staré zásadně pomíjejí. Odkazu minulosti je však třeba si vážit především jako jistoty, na niž lze svébytným způsobem navazovat, i jako výzvy současné tvorbě, s jakými hodnotami se může poměřovat. Tato hudba s názvem Re- začíná shodou okolností tónem D (Re) tikajícím v nebesky vysoké poloze nástroje. Kytarový soubor Trio Nété, kterému je skladba věnována, tu však vidí jistou spojitost s řeckou antikou. V pythagorejském planetárním systému platilo, že nejvyšší tón - nété - je právě D a byl mu přiřazován Měsíc. Také jedna ze tří Múz, uctívaných v Delfách, se jmenovala Nété, a ta střežila vše, co se pod Lunou rozprostírá. Ať tedy Re- zazní také k poctě oné dobré Múzy. Kéž by tu byla s námi i teď a střežila vše, co se ve skladbě pod nejvyšším D odehrává!" (Autor k premiéře 3.11.2010)

* * *

...Po přestávce byla nadšeně přijata  skladba Re- pro tři kytary z dílny skladatele Ivo Bláhy. Toto soustředěné a zvukově i tektonicky důmyslně napsané dílo na vysoké úrovni tlumočilo kytarové Trio Nété ze Zlína. (O premiéře na Dnech soudobé hudby 3. 11. 2010 - Hudební rozhledy – Jiří Teml)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Pocta hornám pro čtyři lesní rohy /Homage to Horns for four French horns    

     "Třívětá kompozice Pocta hornám probíhá v linii oblouku obráceného vrcholem dolů. Zahajuje intrádou, jejíž jásavý výraz postupně pohasíná, až vplyne do druhé části - meditativní nénie. Ve finální větě pak hudba znovu nabývá energie, jako by se snažila nalézt výhled k otevřenému obzoru. Skladba je věnována in memoriam prof. Aloisi Čočkovi. Jistou zvláštností skladby je její textura, charakteristická přecházením jednotlivých hudebních prvků z hlasu do hlasu. Vzdáleně to může připomenout dávnou historickou praxi pověstného ruského orchestru rohů, zvaného rogovaja muzika. Střídání nástrojů tu mělo ovšem jiný důvod: Přirozený roh neumožňoval hru v celé chromatické škále. Soubor proto tvořilo více nástrojů různého ladění, jejichž jednotlivé tóny bylo možné podle potřeby kombinovat." (Autor k premiéře 4.12.2011)

_________________________________________________________________________________________________________________________________

 Ivo Bláha: Klavírní trio č. 2 pro housle, violoncello a klavír

I. Sostenuto, II. Animato

    "Dílo vzniklo na objednávku Českého spolku pro komorní hudbu ke 120. výročí jeho vzniku. Klavírní trio č. 2 nemá konkrétní mimohudební program. V průběhu skladby však lze sledovat postupy, které bychom mohli nazvat hudebními ději. Uspořádání skladebných elementů díla jako by podléhalo logice přirozeného řádu vycházejícího z obecných psychologických zákonitostí, z archetypu, který v nás přetrvává z pradávné minulosti lidstva i z našich vlastních osobních zážitků. Fenomén hudby, spjatý s parametrem času, je jakoby přímo předurčen k modelování dynamických procesů podobných přírodním dějům, proměnám citových stavů jedince – všemu tomu, co se odehrává v nás i mimo nás. Hudební děje tohoto typu nám tak mohou připadat povědomé, jistým způsobem blízké." (Autor)

_________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Levitace pro sólové housle

     "Levitace je vznášení hmotných objektů za překonání účinků gravitačních sil. Dokázat vzlétnout, vznášet se, je odvěká touha lidstva. Technicky lze vzdorovat zemské gravitaci využitím magnetického, aerodynamického, optického i akustického principu. Iluzionisté či spiritisté provozují levitaci jako oblíbený trik. Někteří výjimeční jedinci však prý skutečně prokazovali schopnost vznášet se za pomoci usilovného psychického soustředění ve zbožné extázi. Nám ostatním, kterým byl tento dar odepřen, však i tak zůstává báječná možnost prožívat ve svých snech fantastické pocity odhmotnění vlastního těla a vznášení se v prostoru. A někdy může tato vzrušující iluze posloužit i jako tvůrčí inspirace." (Autor)

________________________________________________________________________________________________________________________

Ivo Bláha: Fantasia per pianoforte

    "Fantasie" nemá konkrétní mimohudební obsah. Nejde ovšem o bezbřehé fantazírování, ale o specifický hudební děj, probíhající podle vlastního řádu. Jedinečnost zvukově výrazových schopností klavíru byla silnou inspirací při hledání účinné emotivní náplně hudby. (Autorský komentář k premiéře 21.6.2016)